středa 11. září 2013

IV. Moji noví kamarádi Dengue, Tyfus a Ricotsióza

V minulém blogu jsme psaly, že se tady začínáme nudit. To přestalo v okamžiku, kdy jsem onemocněla s horečkami a po krevních testech mi bylo sděleno, že mám dengue. Navíc, pravděpodobně jako bonus, ještě tyfus a jakousi ricketsiozu. Proti tyfu jsem očkovaná, takže to má lehký (v podstatě žádný) průběh a dengue je taky lehká forma. Na třetího jmenovaného kámoše se nasadí antibiotika. Já se celou dobu cítila celkem fajn, unaveně, s teplotou a vyrážkou po celým těle, ale jinak ok J Ještě přikládám pár perliček z infikovaného prostředí apod.

Doktorka řekla, že tady ve Valentínu je dengue hodně rozšířený, každopádně kohokoliv jsem se dosud ptala, téměř každý mi odpověděl záporně. A to tu žijí celý život. Já jsem tu měsíc a už sem to chytla ještě s několika jinými bakteriemi. Takže ano, náhoda je blbec a výjimka potvrzuje pravidlo!

Nejprve jsme byli u doktorky ve Xpujilu, moc sympatická, ale podruhé tam nebyla, tak jsme šli do místní nemocnice. Poté, co jsem zaklepala na dveře, vyšel asi tak 25 doktůrek, který vypadal buď jako by se před pěti minutami vzbudil nebo si něco šlehnul. Když jsem mu sdělila, že mám dengue a k tomu ještě tyfus, začal se smát nejen on, ale i těch pár lidí v čekárně (v Mexiku totiž neexistuje diskrétnost, jelikož jsem všechno řikala doktorovi, když stál v polootevřených dveřích do čekárny). Poté mě konečně pozval dovnitř, dala sem mu výsledky všech testů a on zkonstatoval, že mám dengue. Tak sem mu řekla, že to taky vím. Takhle podobně probíhal zbytek konzultace. Jeden chlápek nám tu řekl, že v téhle nemocnici sice neplatíš, ale taky neléčí J Jsem opravdu moc ráda, že jsem měla lehký průběh!

Troška zklamání z místních vlídných lidí přišla, když jsme místního pracovníka požádali, jestli nás nesveze do nemocnice ve Xpujilu, když stejně jede stejným směrem. K našemu překvapení nás vysadil na křižovatce asi 3 minuty jízdy od nemocnice s tím, že pospíchá na schůzku (podle slov naší mexické kamarádky Paty prý jel domů). A ano, věděl, že mám dengue a věděl, že mám tyfus. No comment. Ovšem někteří lidi, jako například šéf Productores Forestales de Calakmul, Juan Manuel, který ze začátku působil velmi odměřeně, by se pro nás rozkrájel, zařídil nám odvoz kam chceme nebo s náma někoho poslal, aby nás odvezl apod. Noe nás mile překvapil, když po mém emailu, že mám dengue, řekl, že kdyžtak přijede těch 6 hodin z Campeche a odveze mě do nemocnice v 150 km vzdáleném Chetumalu. Celkově je s ním v poslední době velká sranda.


Co se týče výuky, v podstatě pořád stejné – Xpujil a Valentin super, Zoh-laguna pořád strašný. Už i ty malí děcka jsou na zabití. Pořád by jen hrály „Pepa says, touch the ...“ popřípadě „Hangman“. Z těch starších mi zbyly jen 3, bohužel 2 z toho jsou právě ti, kteří se nechtějí učit angličtinu a kteří dělají strašný bordel. Dokonce u Bruna došlo na „fyzický trest“. Poté co jsem psala něco na tabuli asi 15 minut, beze slova přišel, máchnul rukama a polovinu mi smazal. Ruply mi nervy a plácla sem ho. Nebylo to nic strašného, ale byl z toho dost mimo, ačkoliv víc mimo jsem z toho asi byla já, jelikož sem to musela jít rozdýchat na 10 minut ven. Když sem se vrátila, měla sem s ním debatu a on slíbil, že už bude hodný. Tak uvidíme, jak to dodrží. Další den jsem se z důvodu mých nových kamarádů nemohla dostavit.

Na ruinách ve Xpujilu s místníma slečnama

Jinak se tu začínáme více začleňovat, častěji chodíme na fiesty, večeře a tak. Velmi zajímavé je, jak se tu slaví narozeniny. Oslavenec dostane obrovský a překrásný dort a poté všichni začnou skandovat „mordida, mordida“, což znamená něco, jako „kousni si“! Jakmile oslavenec sklopí hlavu k dortu, nějaký dobrák zezadu přijde a celou hlavu mu přimáčkne do dortu. Paráda. Nevím, jestli jsem nebo nejsem ráda, že tu neslavím narozky J

Taky jsme tu uspořádali pro naše studenty českou večeři – rajská s houskovým knedlíkem. Původní plán byl, že studenti z Valentínu a Becanu (dospělí) přijdou kolem sedmé večer a začneme vše dělat společně. Ale jelikož je období dešťů a pršelo, a do osmé hodiny se nikdo neukázal, vyblbly jsme se na knedlíkách s Hedvikou samy. V půl devátý jich pár přišlo s tím, že za půl hoďky asi budou muset jít (je to jen přes silnici a je jim stejně jako nám). Každopádně jsme je přemluvili, aby zůstali o trochu déle, zapojili je do krájení knedlíků nití a pasírování rajské. Nejsme úplně přesvědčeni, zda-li jim to chutnalo, ale nadšení nás neopustilo a už jsme naplánovali na příští týden další českou večeři pro lidi z „oficiny“ – bramborový salát a řízky, tak snad to bude mít větší úspěch J

Jak se slaví narozeniny po mexicku :)


Český večer

Noe se začíná učit česky. Připravily jsme mu překvápko v podobě polepení téměř každé věci v jeho domečku českými nápisy (od špendlíku, přes toaletní papír až po hadr na podlahu). Uvidíme, jaký to bude mít úspěch! My se naopak zlepšujeme ve španělštině, především po večerech za přítomnosti výborného San Juana (30 Kč za litr „rumu“) a nejlíp nám jdou samozřejmě sprosťárny! Uvidíme, co půjde Noemu. Zatím ovládá, podle něj „Nice to meet you“ jako „Jdi do prdele“, takže se předem omlouváme, koho Noe pošle do pr... J












pátek 30. srpna 2013

III. Moje nové alter ego Maestra Frederika Kupidová

      Hned na začátek vysvětlím proč Frederika. Moje jméno (Hedvika) je pro většinu lidí v Mexicu nevyslovitelné, takže mi říkají Ervika, Evuka, Hej ty he..hedu.. heddd.. nebo místním ekvivalentem „edviches“. Při prvním hodině, když jsem se představila jako Hedvika, koukali na mě studenti jako bych na ně mluvila marťansky. Nezbylo mi tedy nic jiného, než přijmout jméno Frederika (holky mě takto představovaly během našeho cestování, nedbaje mých četných protestů, že prý je to rychlejší a snadnější) a ulehčit tak život sobě a ostatním. Maestra proto, ne proto, že bych se cítila jako maestra, ale pro to, že je to po Frederice nejčastější oslovení! A kupidová, protože sloužím jako spojka mezi Becanem a Valentínem a vozím sem a tam milostná psaníčka, co píšou moje studentky z Becanu mému studentovi z Valentínu a naopak.
Teď trochu vážně. Posledních 14 dní po návratu z hodin s dětmi z Becanu uvažuji stále častěji o výhodách tělesných trestů, skřipcích, palečnicích atp… Jak bych popsala děti z Becanu. Rozjívená parta hadů, která by děla cokoliv, jenom né se učit. Nezabírá na ně nic, to, že je bude bavit sedět v lavici a učit se, s tím jsem nepočítala, ale že nebudou zabírat ani hry v jednotlivcích, hry ve skupinách, běhací hry, sedací hry, skákací hry a ani pexeso. Minulou hodinu jsem na největšího „sígra“ už musela zakřičet ať „sklapne“ a nebo „vypadne“ z hodiny.  Když se neučíme tak jsou opravdu zlatí, baví se se mnou, půjčují si mobil a poslouchají písničky nebo hrají hry a jsou zlatí, ale jakmile se začneme učit, tak je to děs. Pravda je, ale že se to pomalu zlepšuje, poslední hodinu jsme už zvládli pracovat souvisle skoro hodinu a kontrolní test taky nedopadl úplně nejhůř, tak snad to bude mít stále vzestupnou tendenci. Přesto mám cukání v oku, když si vzpomenu, že mě to za dva dny čeká znovuJ. Ostatní třídy jsou skvělé. Dětská třída ve Valantínu je moje nejoblíbenější. Sice jsou to taky malí hadi, ale dají se zvládnout. A třída dospělých v Becanu. Všem je okolo 15 a víc, takže práce s nimi je příjemná a je s nimi zábava.

Peklo jménem Becan

Škola hrou ve Valentínu


Zuzka narušitelka mojí hodiny ve Valentínu

Co dál, měly jsme v hotelu další tarantuli, tentokrát jednou takovou co minule, naštěstí byla zase u Paty v pokoji. Také tu svádíme velkou bitvu s mravenci. Pokaždé, když zapomeneme nějaké jídlo venku do dne se k tomu místu vytvoří obrovský černý štrúdl mravenců. Taky máme více méně po celé délce stěny v kuchyni mraveniště, ale dneska jsme vyhlásily plynový útok Raydem, teď v napětí čekáme naproti útok.

Nezvaný host

Před třemi dny jsme konečně viděly krokodýla, který žije v laguně kousek od hotelu. Ležel asi 30 metrů od nás na druhé straně laguny. Bylo to trochu zklamání, jelikož měřil asi tak 1,5 až 2 metry. Se Zuzkou jsme si představovaly, že bude mít tak 4 a víc.

Chtěly jsme jet nakupovat do bezcelní zóny mezi Mexikem a Belize. Jaké však bylo naše překvapení, když po nás chtěly pas, který jsme samozřejmě neměly a poplatek 300 pesos za  vydání víza, který jsme samozřejmě platit nechtěly, takže nám nezbylo nic jiného než se otočit na „podpatku“ a zamířit zpět do Chetumalu. I tak jsme odjížděly s lehčí peněženkou a obavami jak za měsíc a půl zabalíme krosny.

čtvrtek 15. srpna 2013

II. Ze života učitelek


Co se týče našich rolí učitelek angličtiny, vesele to tady pokračuje dál. Hodně záleží na skupinách, například moje skupina dospělých ve Valentin Gómez Farias je strašně chytrá – říkáme jim Hujerovci J Stále se na něco vyptávají a myslím, že už časem budou zvládat základní konverzaci včetně minulého a budoucího času. Na druhou stranu v Zoh-Laguně jsou pěkní lotři. Během vyučování stále odbíhají, schovávají se a pokřikují na sebe. Už došlo i na moje rozčílení, ostrého zvýšení hlasu či zanechání studenta za zamčenými dveřmi. Výsledek - uklidnili se. Včera sem byla dost překvapená, když sem zjistila, že po 2 měsících angličtiny, nevědí, jak se řeknou základní zájmena. Po dvou hodinách vysvětlování a proscvičování, zadání domácího úkolu a další hodinu následného opakování mi nebyli schopní říct (ani když sem to 4x po sobě zopakovala) „It is“,v té chvíli sem cítila, jako bych měla po hodině odejít do cvokhausu a nebo minimálně ve snu odříkávat I, You, He, She, It.... Vysvětlujeme si to tím,  že pravděpodobně nemají o angličtinu tolik zájem, jelikož ostatní skupiny, viz Hujerovci, či v Xpujilu nebo Becanu jsou na tom daleko líp. Optimismus mě neopouští a pevně věřím, že se to zlepší! J


Ve Xpujilu mám jen 5 studentů (pokud prší, nepřijde nikdo), tak je to takové komornější a ještě to probíhá na velmi alternativní způsob – v polorozestavěném domku s dekorací kanystrů od benzínu, nářadí, pohozených odpadků, pobíhajících slepic a zaparkovaných polorozpadlých náklaďáků. Na druhou stranu si v menší počtu alespoň více procvičí angličtinu, což je primární J Kromě dospělých ve Valentín Gómez Farias se se všemi více méně opakuje nebo začíná od začatku (studenti se oproti Evině výuce dost obměnili - někdo přišel, někdo odešel apod.). Jelikož mám dva dny za sebou hodiny v Zoh-Laguně (což je 10 km džinglí tam a 10 km zpět v pozní podvečer), rozhodla sem se přespat tam ty dva dny v kanceláři. Hamaka – internet– koupelna bez sprchy jen s malým umyvadlem (můžete si dál domyslet, jak probíhá sprchování :) Ideál.

Změna oproti pobytu Evy a Jakuba. Noe, náš hlavní koordinátor, se z důvodu psaní diplomky, odstěhoval přes týden do Campeche (město cca 8 hodin jízdy od nás) a na víkend jezdí za námi, což trošku stěžuje komunikaci. Je to ale prý dočasné, takže s dalšími dobrovolníky snad bude 24 hodin v kuse ve Valentín Gómez Farias J

Ze života v Calakmulu

Krom toho, že sme tu jednoho dne potkali ve vedlejším pokoji tarantuli (a od té doby se sakra koukáme na záchodě kolem sebe J) a toho, že sem se vracívala z Zoh-Laguny skrz džungli skoro v noci, bez světla a bez signálu na mobilu, přežíváme naprosto v pořádku.


Minulý víkend jsme byli na ruinách v Becanu. Průvodce nám dělali dva studenti (Hujerovci), tak to bylo příjemné. Zhodnotili sme to jako druhá nejhezčí pyramida (po Teotihuacánu), pravděpodobně především z důvodu, že tam nebylo skoro ani živáčka a dalo se vyšplhat nahoru na pyramidu, kde byl krasný rozhled do dalekosahající zeleně korun stromů Calakmulské džungle…


Trošku hůře si tu zvykáme na mexickou nespolehlivost, jako například když sme se domluvili, že pojedeme poznat jak tancují Mexičani na discotéce, poté co nám na smsku nikdo z předem domluvených lidí neodpověděl, vzdali jsme to. Héďa z toho dostala na celý večer svůj stav velké trudomyslnosti (já sem si to vybrala, když sem byla naštvaná a utahaná z dětí v Zoh-Laguně a pak postupně tady přestávalo všechno fungovat).

Co se týče zábavy po večerech, nic moc. Budeme muset najít způsob, jak se zabavit a začlenit mezi mládež v Valentín Gómez Farias J Ještě, že tu máme naši Mexičanku Paty, se kterou je neskutečná sranda!

Co se týče naší španělštiny, s hrůzou sme zjistily, že se začínáme zhoršovat! Dáváme to za vinu tomu, že Paty najednou mluví strašně rychle a my si už začínáme uvědomovat naše chyby, tím pádem mluvíme pomaleji. Ale kdo ví?

              Učení zdar!



úterý 6. srpna 2013

I. Náš nový domov Valentín Gómez Farías


Kde bydlíme: 
bydlíme v hotelu, který patří organizaci Productores forestráles de Calacmul (Fecebook - https://www.facebook.com/Productoresforestalescalakmulac?ref=ts&fref=ts ). V hotelu jsou 4 pokoje, dva z nich jsou stále obsazené členy organizace, v jednom přebývám já se Zuzkou a v druhém je v současné době studentka, která zde dělá svou diplomovou práci . Pokoje jsou prostorné, s vlastní koupelnu, postelí, větrákem (k nezaplacení), dvěma zásuvkami, v některých je stůl a skříň. Voda teče pouze studená dešťovka, kterou zachytávají v nádržích venku (nepitná), ale kdo by v tomhle vedru potřeboval teplou vodu. Je potřeba s ní šetřit, jelikož její zásoba je závislá na dešti, takže mimo období dešťů je tu s vodou dost problém. V kuchyni jsou dva vařiče, mikrovlna, lednice a samozřejmě i příbory, talíře atp.. Pitná voda se kupuje ve velkých barelech v místních obchodech. K jídlu si můžeme vzít víceméně cokoliv co najdeme v kuchyni, pokud něco chybí, tak se to koupí v obchodě (Organizace to zpětně proplatí) a nebo pokud to je něco velkého nebo nedostupného, tak se to řeší s Noem nebo s ostatními  členy organizace. Zatím si vaříme sami, ale někdy se vaří a jí hromadně s ostatními. Elektřina a wifi funguji celý den, ale už se stalo, že elektřina nešla skoro celý den. Signál na mobilu se občas musí hledat, ale většinou je.

Hotel, vedle hotelu je hned učebna AJ hned vedle učebny je kancelář Productores forestales de Calacmul

Náš přepychový pokoj

       Kuchyně 
Výuka: Na hodiny se dopravuje buďto pěšky, na kole, taxíkem nebo stopem.  Hodina s dětmi trvá cca 1,5 hodiny a s dospělými 1,5 – 2 hodiny. Jede se podle materiálu od United Vision. Hodiny jsou dost odlišné, protože všude se sejde jiná skupina lidí. Na některé baví skupinové aktivity, jiné samostatné atp… Já osobně jsem nadšená, většina dětí i dospělých má zájem se něco naučit, takže i když to je někdy trochu složitější je to zábava. Jak často máme hodiny se můžete podívat na obrázku dole.


 Můj pracovní týden, Zuzka má hodiny dost podobně

Doprava na hodinu do Zoh Laguny

Přibližná mapa rozmístění vesnic kde jsou hodiny a přibližné kilometry

Obchody: Gómez farías jsou 4 a jsou docela vybavené (Potraviny, pití, těstoviny, barva na vlasy, maso, sýry, takže skoro všechno.) v Xpujilu jsou dva „velké“ obchody o kterých vím a spousta menších. Dál tu je bankomat, lékárny, lékař, papírnictví a tiskárny, elektro, opravna kol, restaurace, prádelna (12 pesos/1kg oblečení) zkrátka všechno.

Lidé v Valentín Gomez Faría
Ze začátku trochu chladní, ale myslím, že si je a oni nás zamilují !!!!
Menší rada: Udělat večírek hned po příjezdu aby se  prolomily ledy :D


úterý 30. července 2013

3. Rozloučení s Péťou

 Ve čtvrtek jsme se rozloučily s Péťou, která se vydala směr Mexico City a posléze do ČR a já a Zuzka jsme vyrazily směr Xpujil. Na závěr jsme se rozhodly pro závěrečné hodnocení našeho cestování:

Pozitiva:                             
  1.  Milí a ochotný lidí = Nikdo nás neokradl, nezabil, neznásilnil a ani neunesl, zato nám všichni rádi ochotně pomohli.  
  2. Aqua fresca  (ovocný džus) a celkově veškeré nakrájené ovoce po ulicích 
  3.  Levné léky (ocenila především Hedvika) 
  4. Šnorchlování v cenotach Dos ojos 
  5.   Aktivní Popocapepetl. Nechrlil sice lávu, ale v poklidu si pokuřoval a za dva dny po našem odjezdu zastavil skoro všechnu leteckou dopravu v jeho blízkosti.
  6.  Potápění se žraloky velrybími – bomba!                  
  7. Potápění se žraloky bílými – po tom co jsme se vraceli z potápění s velrybími žraloky nám náš kapitán jen tak mimochodem oznámil, že s námi plavali také tři žraloci bílí, ale že to turistům neříkají, aby nenastala panika.
  8. Karibské moře má stejnou úžasnou, neuvěřitelnou, krásnou, dech beroucí tyrkysovou barvu jako v katalozích cestovních agentur.
  9. Levný a výživný alkohol na plážích
  10. Ne všichni mexičani měří 1,5 m
  11. Peptobismol - kouzelná růžová pilulka pro zlepšení nálady a „žaludeční poruchy“
  12. Levná Cocacola (Zuzky názor)
  13. Viděla jsem jenom dva pavouky a žádný nestál o bližší seznámení
                                          Cenota Dos Ojos
 


Negativa
  1. Jídlo -  žádná velká rozmanitost, prostě jenom kukuřičná placka a nějaká masová směs.
  2. Kukuřičná placka – tohle jídlo se podává v pekle !!!
  3. Viděly jsme pouze jednoho černého hummera. Máme pracovní teorii, že místní mafie přesedlala na Chevrolety, protože černý hummer byl moc profláklý.
  4. Nikdo nám nenabídnul koain
  5. V Palenque nestáli domorodci nabízející halucinogenní houby
  6. Drahá voda
  7. Levná Cocacola - moje zuby křičí o pomoc! (Hedviky názor)
  8. Aqua azul – Nebyly vůbec modré
  9. Nikde nejsou fazole, jenom taková fazolová pasta

neděle 21. července 2013

2. Splynutí s přírodou aneb křik vřešťanů



Z pláže jsme se přesunuly nočním autobusem do San Cristobalu de las Casas. Cestu si nejvíc užila Péťa, jelikož si z pláže odvezla další, v pořadí již druhý úpal a celou cestu prozvracela. San Cristobal bylo první město, kde jsme se chovaly jako pravý turisti a propadly nakupování, doplnily jsme si šatník, nakoupily cetky, dárky, ochutnaly, co se dalo a o pár (set) pesos lehčí jsme šly spokojeně na hotel. Přibližně hodinu po návratu zjistil jediný doposud zdravý člen naší skupiny (Zuzka), že to s ochutnáváním na trnu krapet přehnala, a že si kromě nových šatů odnesla i „žaludeční poruchu“. I přes ne úplně dobré zdravotní rozpoložení jsme druhý den neohroženě vyrazily na výlet do vesnice San Juan Chamula. Je to jediná vesnice v Mexiku, kde se mísí křesťanství s předkolumbovskými praktikami. Navštívily jsme místní kostel, který byl plný ligotajících svíček, soch svatých (více než je uznáváno Vatikánem) a modlících se lidí. Potom nám curadorka nabídla, že nám udělá očištění (limpia), což jsme nadšeně přijaly. Jelikož jsme tři nevěrci, tak nás to moc neuchvátilo, ale zážitek to byl zajímavý, paní něco mumlala místním jazykem, „měřila nám tep“, kroužila kolem nás vajíčkem a větvičkami, dala nám napít místní pálenky a byl konec, celé to zabralo maximálně 10 minut. V druhé vesnici jménem Zinacantan, která je známá především vyšívaným oblečením, jsme navštívily místní výrobnu koberců a místních „krojů“. Já jsem měla to potěšení si obléknout místní svatební úbor a společně s naším průvodcem vytvořit svatební pár. Zuzka pro změnu zářila v místním kroji. Následovala ochutnávka místní pálenky posh (z cukrové třtiny) díky které se Zuzka zázračně uzdravila a nebo opravdu zabralo to očištění?



Dál jsme se přesunuly do Palenque, kde jsme sehnaly super ubytování v MayaBell uvnitř národního parku. Spaly jsme v hamakách po přístřeškem z palmového listí. Najít pohodlnou polohu v hamace byl ze začátku opravdu oříšek, ale nakonec jsme to nějak zvládly. Ráno nás probudil hrozný křik, po nějaké chvílí jsme vydedukovaly, že to budou zmiňovaní vřešťani. Navštívily jsme ruiny mayského města Palenque, kde jsme díky velmi vlhkému počasí málem umřely, a následující den jsme navštívily Aqua Azul, které díky období dešťů nebyly vůbec azul (modrý) a začaly nenápadně bojkotovat mexické jídlo (Dopředu upozorňuju, že pokud mi v Čechách někdo nabídne kukuřičnou tortilu, tak ho s ní přetáhnu :D).




Dál naše cesta pokračovala nočním busem do Meridy, kde jsme navštívily sedmý div světa Chizen Itza. Dál určitě stojí za zmínku, že nám Zuzka přišla smutná, proto jsme se s Péťou rozhodly, že jí musíme rozveselit nějakým pěkným dárkem. Nic nám nepřišlo dost dobré, až jsme to uviděly. Byl to velice „vkusný“ asi půl metru vysoký zlatý strom v čínském stylu, posazený na lodi s prasátky a kočičkami na větvích. V tu chvíli nám bylo jasné, že to je ten dárek, který Zuzce ukáže jak obrovské je naše přátelství k ní. Nevděčnice Zuzka z dárku nebyla vůbec nadšená! Nazvala ho ohyzdnou, hnusnou a kýčovitou věcí a odmítala si ho vzít sebou, ale nakonec podlehla našemu nátlaku a tak strom cestuje dále s námi.


 Dále jsme se přesunuly do Valladolidu, ten jsme si vybraly díky místním cenotám, což jsou přírodní vodní propustě, kde se dá koupat. Cenoty nebyly daleko od města, tak jsme si půjčily „kola“ a vyrazily. Cesta by byla opravdu příjemná nebýt toho, že jsem měla kolo pro 11 leté dítě, takže jsem měla co dělat, abych si nevykopla koleny zuby. Valladolid se do naši paměti navždy vryl z úplně jiného důvodu. Bylo to první místo, kde Péťa dostala svojí první nabídku na sex přímo na ulici Ano, čtete dobře, když jsem šly po ulici do prádelny zastavil vedle nás kluk na motorce, vyndal si z kapsy papírek a přečetl nám: You have beutiful body and eyes/ass (nemůžeme shodnout na tom, co řekl), Do you want to have sex with me? Smály jsme se ještě když jsme šly z prádelny zpátky, ale smích nás přešel ve chvíli, kdy tam ten kluk pořád stál a viděly jsme to, co žádná slušně vychovaná dívka na ulici vidět nechce .
Další den jsme se přesunuly do Karibiku, k městečku Tulum. První dojmy nebyly příjemné, jelikož jsme zjistily, že díky bílejm a Američanům především je tu všechno neskutečně předražené. Poté, co jsme našly camp a chtěly si pronajmout hamaky za nemalou částku a navíc umístěné jen tak mezi stromy (ano je období dešťů), jsme svolily ke cabanas, kde jsme měly nádherný výhled z pokoje přímo na až neskutečně tyrkysové moře, kokosové palmy a bílý písek. Následně jsme navštívily cenotu Dos Ojos, což byla spíše jeskyně plná stalagnitů, stalagtitů a stalagnátů, mezi nimiž se dalo šnorchlovat a potápět. Nádhera. Další destinací je Isla Mujeres, kde strávíme poslední poklidné dny s Péťou, mořem a pravděpodobně žraloky velrybími.

úterý 9. července 2013

1. Turistky na entou!


Se Zuzkou jsme se rozhodly, že začněme blog psát už od začátku naší výpravy. Stejnak bychom vám psaly dlouhé emaily o všem  co se nám tady stalo a co jsme zažily. Psaní prvního „reportu“ jsem se ujala více méně dobrovolně jáJ, takže začínáme.  
Cesta z Prahy do Mexico City proběhla v pořádku a celá se nesla v duchu očekávání jídla, spánku, koukání na filmy a vyplňování dotazníků, které jsme dostaly od studentů na letišti v Amsterdamu. Byly to dotazníky k jejich diplomkám, tak jsme se k tomu se Zuzkou na začátku postavili velice zodpovědně, ale potom co jsem na 15 stránce po desáté vyplňovaly jaký máme pocit z ostatních cestujících a personálu, naše nadšení značně opadlo. Po příletu jsme si vystály dvou hodinovou frontu na víza a pak se konečně vydaly do víru Mexico City.  
Jako správné turistiky jsme se druhý den vybavené průvodcem Lonely Planet, opalovacím krémem 50+ a láhví vody vypravily na první obhlídku města. Jako první jsme šly navštívit katedrálu na hlavním náměstí (Catedral Metropolitana de México). Holky chtěly jít samozřejmě nahoru, takže jsme se nenechala zahanbit a šla jsem taky.  Schody nahoru byly točité a neměly zábradlí, takže jsem se celou cestu nahoru pokoušela splynout se zdí, ale marně. Dál jsme se chtěly podívat do Palaco Nacional, ale ten byl díky stávce, která zrovna probíhala, zavřený. V průběhu dopoledne jsme obešly vše, co se v Mexico City dalo. Odpoledne jsme začaly zjišťovat, jak by se dalo co nejlevněji dostat na Teotihuacan (pyramidy). U  turistických informací jsme potkaly Fernanda se, kterým jsme nakonec usmlouvaly docela slušnou cenu za to, že nás doveze na Teotihuacan, plus nám slíbil, že se  cestou zatavíme na Tres Culturas, v dílně místního rytce, BACHA!!! který se zná s Leonardem di Capriem :D, na pivu, a na ochutnávce tequily, mezcalu, pulque a ještě na něčem. Druhý den jsme tedy vyjely. Fernando byl hrozně upovídaný, pořád nám něco ukazoval, a povídal (Mexican sexy money, něco jako když ohnete českou dvoustovku a objeví se tam zadek akorát trochu drsnější). V dílně rytce to bylo super, ukazoval nám jak se co dělá a nakonec nám každé dal plíšek, na kterém bylo něco vyrytého. Ochutnávka tequily byla taky „velice“ zajímavá. Ukázali nám, jak se které piti vyrábí, co všechno se dá dělat z agáve atp. a pak byla ochutnávka při které jsem z nějakého důvodu dostala pokaždé jednou tolik co holky, takže jsem odcházela s lehce „otekilomezakovaná“. U pyramid nás Fernando asi milionkrát vyfotil a pak odešel čekat do auta. Vyšplhaly jsme na všechno na co jme mohly, vyfotily jsme vše, co se dalo.

 Cestou zpátky nás Fernando vyhodil na trhu asi hoďku od centra a jelikož se zamiloval do Zuzky, tak šel na trh s námi. Jako správný průvodce nám vysvětlil co se z čeho vaří, jak se to používá, jak co chutná atp.. Ale vrcholem toho dne byla bezesporu ochutnávka machita  neboli beraního penisu. Ano, opravdu jsme si to daly a doufáme, že nás po tomto doznání mužská část populace nezavrhne J. 
Další den jsme šly pěšky do Museo Nacional de Antropología a dobře jsme udělaly, jelikož jsme v centru narazily na pochod lesbiček a homosexuálů („Mexico Pride Parade“). Všude byli perfektně namalovaný transvestiti, mužné lesbičky, tanečníci, tanečnice, muzika, jídlo. Cestou z muzea jsme se zatavily na Voladores, kteří dělají představení pro turisty, ale jinak je to posvátný rituál. Byl tam asi  25–30 metrů vysoký, ocelový stožár, na kterém byla připravena čtvercová konstrukce. Zatímco hlavní Volador hrál na flétnu a bubínek, ostatní čtyři si uvázali za pas k lanu které se 13-krát obtočilo okolo stožáru. Když byli připraveni, posadili se do čtverce a v jedné chvíli skočili dolů, 13-krát obkroužili stožár a pak přistáli na zemi.


Cestou zpátky začalo hrozně pršet a jak to tak bývá, ani jedna z nás neměla pláštěnku a cena deštníků záhadě stoupla a za taxík se nám platit nechtělo, takže jsme to nejhorší přečkaly v tom nejdražším obchodě v celém okolí, ale déšť ne a ne ustat, takže jsme je poprosili o tři igelitky, do kterých jsme si zabalily tašky a vydaly se k hostelu.
            Z Mexico City jsme se přesunuly do města Puebla. Naší první zastávka byla v restauraci (první restaurace, kterou jsme doposud navštívily) kde jsme zkusily místní specialitu Mole Pobláno, což je kuře zalité omáčkou z čokolády, pepře a chily, prý to chutná jako český kapr na černo. Další výlet jsme podnikly k Popocatepetlu, vyšlo nám hezké počasí, Popo byl velice čilí, takže z něj šly pořád oblaky bílého, žlutého a modrého dýmu a jelikož jsme vyrážely velice brzo, tak jsme tohle představení měly celé jenom pro sebe. Zuzka trvala na tom, že tohle to je podstatná informace! Jsme majitelky nových „telefonů“ za závratných 200 pesos  (cca 300Kč).
           
            Dále jsme se přesunuly do města Oaxaca, kde jsme navštívily Monte Alban (další pyramida a tentokrát Zapotheku J), chrám Cuilapa, nejširší strom Severní Ameriky, výrobnu mezcalu s vydatnou ochutnávkou, Hierva el Aqua a pak holky koupily dva pytle kobylek v česneku a limetce. Najedla by se z toho malá vesnice. Chtěly jsme toho stihnou víc, ale bohužel jsem dostala nějakou speciální angínu horních cest dýchacích, takže se trochu předčasně přesouváme na pobřeží.
            Původně jsme chtěly jet do Puerto Angel, ale na poslední chvíli na doporučení našeho taxikáře jsme se rozhodly pro Mazunte. Bylo to tam plné opálených dredařů, prodejců korálků, jídla, ale všechno to bylo tak nějak neturistické a strašně v pohodě a poklidu. Pronajaly jsme si super pokoj (Cabaňas) se střechou z palmového listí, kdyby se prkna, která tvořila stěny daly těsně k sobě, tak by ta chajda měla spíš tři stěny než 4, ale hlavně bylo asi 20 metrů od pláže. Čas jsme tam trávili dost jednotvárně: koupání, jídlo, koupání, drink, koupání, jídlo spaní… Ještě bych měla uvést na pravou míru slovo koupání. Koupání spočívalo v tom, že jsme 5 minut čekaly na břehu, až se z třímetrových vln stanou dvoumetrové. V tu chvíli jsme nasadily sprinterské tempo a snažily se doběhnout co nejdále za místo, kde se lámou vlny. Pokud jsme si to špatně vypočítaly, tak nás to semlelo a ocitly jsme se někde na pláži obalené v písčitém trojobalu, ale pokud se povedlo, tak jsme se houpaly dvoumetrových vlnách nad pláží. Byly jsme pozorovat delfíny a želvy. Delfínů jsme viděly spoustu skákali nám u lodi, před lodí, plavali pod lodí, paráda a pak náš jeden kormidelník skočil zničehonic do vody, když se vynořil, tak držel želvu. Udělali jsme si s chuděrou pár fotek a pak jí samozřejmě pustili. Na další pokračování se můžete těšit od Zuzky!