středa 11. září 2013

IV. Moji noví kamarádi Dengue, Tyfus a Ricotsióza

V minulém blogu jsme psaly, že se tady začínáme nudit. To přestalo v okamžiku, kdy jsem onemocněla s horečkami a po krevních testech mi bylo sděleno, že mám dengue. Navíc, pravděpodobně jako bonus, ještě tyfus a jakousi ricketsiozu. Proti tyfu jsem očkovaná, takže to má lehký (v podstatě žádný) průběh a dengue je taky lehká forma. Na třetího jmenovaného kámoše se nasadí antibiotika. Já se celou dobu cítila celkem fajn, unaveně, s teplotou a vyrážkou po celým těle, ale jinak ok J Ještě přikládám pár perliček z infikovaného prostředí apod.

Doktorka řekla, že tady ve Valentínu je dengue hodně rozšířený, každopádně kohokoliv jsem se dosud ptala, téměř každý mi odpověděl záporně. A to tu žijí celý život. Já jsem tu měsíc a už sem to chytla ještě s několika jinými bakteriemi. Takže ano, náhoda je blbec a výjimka potvrzuje pravidlo!

Nejprve jsme byli u doktorky ve Xpujilu, moc sympatická, ale podruhé tam nebyla, tak jsme šli do místní nemocnice. Poté, co jsem zaklepala na dveře, vyšel asi tak 25 doktůrek, který vypadal buď jako by se před pěti minutami vzbudil nebo si něco šlehnul. Když jsem mu sdělila, že mám dengue a k tomu ještě tyfus, začal se smát nejen on, ale i těch pár lidí v čekárně (v Mexiku totiž neexistuje diskrétnost, jelikož jsem všechno řikala doktorovi, když stál v polootevřených dveřích do čekárny). Poté mě konečně pozval dovnitř, dala sem mu výsledky všech testů a on zkonstatoval, že mám dengue. Tak sem mu řekla, že to taky vím. Takhle podobně probíhal zbytek konzultace. Jeden chlápek nám tu řekl, že v téhle nemocnici sice neplatíš, ale taky neléčí J Jsem opravdu moc ráda, že jsem měla lehký průběh!

Troška zklamání z místních vlídných lidí přišla, když jsme místního pracovníka požádali, jestli nás nesveze do nemocnice ve Xpujilu, když stejně jede stejným směrem. K našemu překvapení nás vysadil na křižovatce asi 3 minuty jízdy od nemocnice s tím, že pospíchá na schůzku (podle slov naší mexické kamarádky Paty prý jel domů). A ano, věděl, že mám dengue a věděl, že mám tyfus. No comment. Ovšem někteří lidi, jako například šéf Productores Forestales de Calakmul, Juan Manuel, který ze začátku působil velmi odměřeně, by se pro nás rozkrájel, zařídil nám odvoz kam chceme nebo s náma někoho poslal, aby nás odvezl apod. Noe nás mile překvapil, když po mém emailu, že mám dengue, řekl, že kdyžtak přijede těch 6 hodin z Campeche a odveze mě do nemocnice v 150 km vzdáleném Chetumalu. Celkově je s ním v poslední době velká sranda.


Co se týče výuky, v podstatě pořád stejné – Xpujil a Valentin super, Zoh-laguna pořád strašný. Už i ty malí děcka jsou na zabití. Pořád by jen hrály „Pepa says, touch the ...“ popřípadě „Hangman“. Z těch starších mi zbyly jen 3, bohužel 2 z toho jsou právě ti, kteří se nechtějí učit angličtinu a kteří dělají strašný bordel. Dokonce u Bruna došlo na „fyzický trest“. Poté co jsem psala něco na tabuli asi 15 minut, beze slova přišel, máchnul rukama a polovinu mi smazal. Ruply mi nervy a plácla sem ho. Nebylo to nic strašného, ale byl z toho dost mimo, ačkoliv víc mimo jsem z toho asi byla já, jelikož sem to musela jít rozdýchat na 10 minut ven. Když sem se vrátila, měla sem s ním debatu a on slíbil, že už bude hodný. Tak uvidíme, jak to dodrží. Další den jsem se z důvodu mých nových kamarádů nemohla dostavit.

Na ruinách ve Xpujilu s místníma slečnama

Jinak se tu začínáme více začleňovat, častěji chodíme na fiesty, večeře a tak. Velmi zajímavé je, jak se tu slaví narozeniny. Oslavenec dostane obrovský a překrásný dort a poté všichni začnou skandovat „mordida, mordida“, což znamená něco, jako „kousni si“! Jakmile oslavenec sklopí hlavu k dortu, nějaký dobrák zezadu přijde a celou hlavu mu přimáčkne do dortu. Paráda. Nevím, jestli jsem nebo nejsem ráda, že tu neslavím narozky J

Taky jsme tu uspořádali pro naše studenty českou večeři – rajská s houskovým knedlíkem. Původní plán byl, že studenti z Valentínu a Becanu (dospělí) přijdou kolem sedmé večer a začneme vše dělat společně. Ale jelikož je období dešťů a pršelo, a do osmé hodiny se nikdo neukázal, vyblbly jsme se na knedlíkách s Hedvikou samy. V půl devátý jich pár přišlo s tím, že za půl hoďky asi budou muset jít (je to jen přes silnici a je jim stejně jako nám). Každopádně jsme je přemluvili, aby zůstali o trochu déle, zapojili je do krájení knedlíků nití a pasírování rajské. Nejsme úplně přesvědčeni, zda-li jim to chutnalo, ale nadšení nás neopustilo a už jsme naplánovali na příští týden další českou večeři pro lidi z „oficiny“ – bramborový salát a řízky, tak snad to bude mít větší úspěch J

Jak se slaví narozeniny po mexicku :)


Český večer

Noe se začíná učit česky. Připravily jsme mu překvápko v podobě polepení téměř každé věci v jeho domečku českými nápisy (od špendlíku, přes toaletní papír až po hadr na podlahu). Uvidíme, jaký to bude mít úspěch! My se naopak zlepšujeme ve španělštině, především po večerech za přítomnosti výborného San Juana (30 Kč za litr „rumu“) a nejlíp nám jdou samozřejmě sprosťárny! Uvidíme, co půjde Noemu. Zatím ovládá, podle něj „Nice to meet you“ jako „Jdi do prdele“, takže se předem omlouváme, koho Noe pošle do pr... J












Žádné komentáře:

Okomentovat