3. Rozloučení s Péťou

 Ve čtvrtek jsme se rozloučily s Péťou, která se vydala směr Mexico City a posléze do ČR a já a Zuzka jsme vyrazily směr Xpujil. Na závěr jsme se rozhodly pro závěrečné hodnocení našeho cestování:

Pozitiva:                             

1.  Milí a ochotný lidí = Nikdo nás neokradl, nezabil, neznásilnil a ani neunesl, zato nám všichni rádi ochotně pomohli.  
2. Aqua fresca  (ovocný džus) a celkově veškeré nakrájené ovoce po ulicích 
3.  Levné léky (ocenila především Hedvika) 
4. Šnorchlování v cenotach Dos ojos 
5.   Aktivní Popocapepetl. Nechrlil sice lávu, ale v poklidu si pokuřoval a za dva dny po našem odjezdu zastavil skoro všechnu leteckou dopravu v jeho blízkosti.
6.  Potápění se žraloky velrybími – bomba!                  
7. Potápění se žraloky bílými – po tom co jsme se vraceli z potápění s velrybími žraloky nám náš kapitán jen tak mimochodem oznámil, že s námi plavali také tři žraloci bílí, ale že to turistům neříkají, aby nenastala panika.
8. Karibské moře má stejnou úžasnou, neuvěřitelnou, krásnou, dech beroucí tyrkysovou barvu jako v katalozích cestovních agentur.
9. Levný a výživný alkohol na plážích
10. Ne všichni mexičani měří 1,5 m
11. Peptobismol - kouzelná růžová pilulka pro zlepšení nálady a „žaludeční poruchy“
12. Levná Cocacola (Zuzky názor)
13. Viděla jsem jenom dva pavouky a žádný nestál o bližší seznámení

                                          Cenota Dos Ojos

 

Negativa

1. Jídlo -  žádná velká rozmanitost, prostě jenom kukuřičná placka a nějaká masová směs.
2. Kukuřičná placka – tohle jídlo se podává v pekle !!!
3. Viděly jsme pouze jednoho černého hummera. Máme pracovní teorii, že místní mafie přesedlala na Chevrolety, protože černý hummer byl moc profláklý.
4. Nikdo nám nenabídnul koain
5. V Palenque nestáli domorodci nabízející halucinogenní houby
6. Drahá voda
7. Levná Cocacola - moje zuby křičí o pomoc! (Hedviky názor)
8. Aqua azul – Nebyly vůbec modré
9. Nikde nejsou fazole, jenom taková fazolová pasta

2. Splynutí s přírodou aneb křik vřešťanů

Z pláže jsme se přesunuly nočním autobusem do San Cristobalu de las Casas. Cestu si nejvíc užila Péťa, jelikož si z pláže odvezla další, v pořadí již druhý úpal a celou cestu prozvracela. San Cristobal bylo první město, kde jsme se chovaly jako pravý turisti a propadly nakupování, doplnily jsme si šatník, nakoupily cetky, dárky, ochutnaly, co se dalo a o pár (set) pesos lehčí jsme šly spokojeně na hotel. Přibližně hodinu po návratu zjistil jediný doposud zdravý člen naší skupiny (Zuzka), že to s ochutnáváním na trnu krapet přehnala, a že si kromě nových šatů odnesla i „žaludeční poruchu“. I přes ne úplně dobré zdravotní rozpoložení jsme druhý den neohroženě vyrazily na výlet do vesnice San Juan Chamula. Je to jediná vesnice v Mexiku, kde se mísí křesťanství s předkolumbovskými praktikami. Navštívily jsme místní kostel, který byl plný ligotajících svíček, soch svatých (více než je uznáváno Vatikánem) a modlících se lidí. Potom nám curadorka nabídla, že nám udělá očištění (limpia), což jsme nadšeně přijaly. Jelikož jsme tři nevěrci, tak nás to moc neuchvátilo, ale zážitek to byl zajímavý, paní něco mumlala místním jazykem, „měřila nám tep“, kroužila kolem nás vajíčkem a větvičkami, dala nám napít místní pálenky a byl konec, celé to zabralo maximálně 10 minut. V druhé vesnici jménem Zinacantan, která je známá především vyšívaným oblečením, jsme navštívily místní výrobnu koberců a místních „krojů“. Já jsem měla to potěšení si obléknout místní svatební úbor a společně s naším průvodcem vytvořit svatební pár. Zuzka pro změnu zářila v místním kroji. Následovala ochutnávka místní pálenky posh (z cukrové třtiny) díky které se Zuzka zázračně uzdravila a nebo opravdu zabralo to očištění?

Dál jsme se přesunuly do Palenque, kde jsme sehnaly super ubytování v MayaBell uvnitř národního parku. Spaly jsme v hamakách po přístřeškem z palmového listí. Najít pohodlnou polohu v hamace byl ze začátku opravdu oříšek, ale nakonec jsme to nějak zvládly. Ráno nás probudil hrozný křik, po nějaké chvílí jsme vydedukovaly, že to budou zmiňovaní vřešťani. Navštívily jsme ruiny mayského města Palenque, kde jsme díky velmi vlhkému počasí málem umřely, a následující den jsme navštívily Aqua Azul, které díky období dešťů nebyly vůbec azul (modrý) a začaly nenápadně bojkotovat mexické jídlo (Dopředu upozorňuju, že pokud mi v Čechách někdo nabídne kukuřičnou tortilu, tak ho s ní přetáhnu :D).




Dál naše cesta pokračovala nočním busem do Meridy, kde jsme navštívily sedmý div světa Chizen Itza. Dál určitě stojí za zmínku, že nám Zuzka přišla smutná, proto jsme se s Péťou rozhodly, že jí musíme rozveselit nějakým pěkným dárkem. Nic nám nepřišlo dost dobré, až jsme to uviděly. Byl to velice „vkusný“ asi půl metru vysoký zlatý strom v čínském stylu, posazený na lodi s prasátky a kočičkami na větvích. V tu chvíli nám bylo jasné, že to je ten dárek, který Zuzce ukáže jak obrovské je naše přátelství k ní. Nevděčnice Zuzka z dárku nebyla vůbec nadšená! Nazvala ho ohyzdnou, hnusnou a kýčovitou věcí a odmítala si ho vzít sebou, ale nakonec podlehla našemu nátlaku a tak strom cestuje dále s námi.

 Dále jsme se přesunuly do Valladolidu, ten jsme si vybraly díky místním cenotám, což jsou přírodní vodní propustě, kde se dá koupat. Cenoty nebyly daleko od města, tak jsme si půjčily „kola“ a vyrazily. Cesta by byla opravdu příjemná nebýt toho, že jsem měla kolo pro 11 leté dítě, takže jsem měla co dělat, abych si nevykopla koleny zuby. Valladolid se do naši paměti navždy vryl z úplně jiného důvodu. Bylo to první místo, kde Péťa dostala svojí první nabídku na sex přímo na ulici Ano, čtete dobře, když jsem šly po ulici do prádelny zastavil vedle nás kluk na motorce, vyndal si z kapsy papírek a přečetl nám: You have beutiful body and eyes/ass (nemůžeme shodnout na tom, co řekl), Do you want to have sex with me? Smály jsme se ještě když jsme šly z prádelny zpátky, ale smích nás přešel ve chvíli, kdy tam ten kluk pořád stál a viděly jsme to, co žádná slušně vychovaná dívka na ulici vidět nechce .
Další den jsme se přesunuly do Karibiku, k městečku Tulum. První dojmy nebyly příjemné, jelikož jsme zjistily, že díky bílejm a Američanům především je tu všechno neskutečně předražené. Poté, co jsme našly camp a chtěly si pronajmout hamaky za nemalou částku a navíc umístěné jen tak mezi stromy (ano je období dešťů), jsme svolily ke cabanas, kde jsme měly nádherný výhled z pokoje přímo na až neskutečně tyrkysové moře, kokosové palmy a bílý písek. Následně jsme navštívily cenotu Dos Ojos, což byla spíše jeskyně plná stalagnitů, stalagtitů a stalagnátů, mezi nimiž se dalo šnorchlovat a potápět. Nádhera. Další destinací je Isla Mujeres, kde strávíme poslední poklidné dny s Péťou, mořem a pravděpodobně žraloky velrybími.

1. Turistky na entou!

Se Zuzkou jsme se rozhodly, že začněme blog psát už od začátku naší výpravy. Stejnak bychom vám psaly dlouhé emaily o všem  co se nám tady stalo a co jsme zažily. Psaní prvního „reportu“ jsem se ujala více méně dobrovolně jáJ, takže začínáme.  

Cesta z Prahy do Mexico City proběhla v pořádku a celá se nesla v duchu očekávání jídla, spánku, koukání na filmy a vyplňování dotazníků, které jsme dostaly od studentů na letišti v Amsterdamu. Byly to dotazníky k jejich diplomkám, tak jsme se k tomu se Zuzkou na začátku postavili velice zodpovědně, ale potom co jsem na 15 stránce po desáté vyplňovaly jaký máme pocit z ostatních cestujících a personálu, naše nadšení značně opadlo. Po příletu jsme si vystály dvou hodinovou frontu na víza a pak se konečně vydaly do víru Mexico City.  

Jako správné turistiky jsme se druhý den vybavené průvodcem Lonely Planet, opalovacím krémem 50+ a láhví vody vypravily na první obhlídku města. Jako první jsme šly navštívit katedrálu na hlavním náměstí (Catedral Metropolitana de México). Holky chtěly jít samozřejmě nahoru, takže jsme se nenechala zahanbit a šla jsem taky.  Schody nahoru byly točité a neměly zábradlí, takže jsem se celou cestu nahoru pokoušela splynout se zdí, ale marně. Dál jsme se chtěly podívat do Palaco Nacional, ale ten byl díky stávce, která zrovna probíhala, zavřený. V průběhu dopoledne jsme obešly vše, co se v Mexico City dalo. Odpoledne jsme začaly zjišťovat, jak by se dalo co nejlevněji dostat na Teotihuacan (pyramidy). U  turistických informací jsme potkaly Fernanda se, kterým jsme nakonec usmlouvaly docela slušnou cenu za to, že nás doveze na Teotihuacan, plus nám slíbil, že se  cestou zatavíme na Tres Culturas, v dílně místního rytce, BACHA!!! který se zná s Leonardem di Capriem :D, na pivu, a na ochutnávce tequily, mezcalu, pulque a ještě na něčem. Druhý den jsme tedy vyjely. Fernando byl hrozně upovídaný, pořád nám něco ukazoval, a povídal (Mexican sexy money, něco jako když ohnete českou dvoustovku a objeví se tam zadek akorát trochu drsnější). V dílně rytce to bylo super, ukazoval nám jak se co dělá a nakonec nám každé dal plíšek, na kterém bylo něco vyrytého. Ochutnávka tequily byla taky „velice“ zajímavá. Ukázali nám, jak se které piti vyrábí, co všechno se dá dělat z agáve atp. a pak byla ochutnávka při které jsem z nějakého důvodu dostala pokaždé jednou tolik co holky, takže jsem odcházela s lehce „otekilomezakovaná“. U pyramid nás Fernando asi milionkrát vyfotil a pak odešel čekat do auta. Vyšplhaly jsme na všechno na co jme mohly, vyfotily jsme vše, co se dalo.

 Cestou zpátky nás Fernando vyhodil na trhu asi hoďku od centra a jelikož se zamiloval do Zuzky, tak šel na trh s námi. Jako správný průvodce nám vysvětlil co se z čeho vaří, jak se to používá, jak co chutná atp.. Ale vrcholem toho dne byla bezesporu ochutnávka machita  neboli beraního penisu. Ano, opravdu jsme si to daly a doufáme, že nás po tomto doznání mužská část populace nezavrhne J. 

Další den jsme šly pěšky do Museo Nacional de Antropología a dobře jsme udělaly, jelikož jsme v centru narazily na pochod lesbiček a homosexuálů („Mexico Pride Parade“). Všude byli perfektně namalovaný transvestiti, mužné lesbičky, tanečníci, tanečnice, muzika, jídlo. Cestou z muzea jsme se zatavily na Voladores, kteří dělají představení pro turisty, ale jinak je to posvátný rituál. Byl tam asi  25–30 metrů vysoký, ocelový stožár, na kterém byla připravena čtvercová konstrukce. Zatímco hlavní Volador hrál na flétnu a bubínek, ostatní čtyři si uvázali za pas k lanu které se 13-krát obtočilo okolo stožáru. Když byli připraveni, posadili se do čtverce a v jedné chvíli skočili dolů, 13-krát obkroužili stožár a pak přistáli na zemi.

Cestou zpátky začalo hrozně pršet a jak to tak bývá, ani jedna z nás neměla pláštěnku a cena deštníků záhadě stoupla a za taxík se nám platit nechtělo, takže jsme to nejhorší přečkaly v tom nejdražším obchodě v celém okolí, ale déšť ne a ne ustat, takže jsme je poprosili o tři igelitky, do kterých jsme si zabalily tašky a vydaly se k hostelu.

            Z Mexico City jsme se přesunuly do města Puebla. Naší první zastávka byla v restauraci (první restaurace, kterou jsme doposud navštívily) kde jsme zkusily místní specialitu Mole Pobláno, což je kuře zalité omáčkou z čokolády, pepře a chily, prý to chutná jako český kapr na černo. Další výlet jsme podnikly k Popocatepetlu, vyšlo nám hezké počasí, Popo byl velice čilí, takže z něj šly pořád oblaky bílého, žlutého a modrého dýmu a jelikož jsme vyrážely velice brzo, tak jsme tohle představení měly celé jenom pro sebe. Zuzka trvala na tom, že tohle to je podstatná informace! Jsme majitelky nových „telefonů“ za závratných 200 pesos  (cca 300Kč).

           

            Dále jsme se přesunuly do města Oaxaca, kde jsme navštívily Monte Alban (další pyramida a tentokrát Zapotheku J), chrám Cuilapa, nejširší strom Severní Ameriky, výrobnu mezcalu s vydatnou ochutnávkou, Hierva el Aqua a pak holky koupily dva pytle kobylek v česneku a limetce. Najedla by se z toho malá vesnice. Chtěly jsme toho stihnou víc, ale bohužel jsem dostala nějakou speciální angínu horních cest dýchacích, takže se trochu předčasně přesouváme na pobřeží.

            Původně jsme chtěly jet do Puerto Angel, ale na poslední chvíli na doporučení našeho taxikáře jsme se rozhodly pro Mazunte. Bylo to tam plné opálených dredařů, prodejců korálků, jídla, ale všechno to bylo tak nějak neturistické a strašně v pohodě a poklidu. Pronajaly jsme si super pokoj (Cabaňas) se střechou z palmového listí, kdyby se prkna, která tvořila stěny daly těsně k sobě, tak by ta chajda měla spíš tři stěny než 4, ale hlavně bylo asi 20 metrů od pláže. Čas jsme tam trávili dost jednotvárně: koupání, jídlo, koupání, drink, koupání, jídlo spaní… Ještě bych měla uvést na pravou míru slovo koupání. Koupání spočívalo v tom, že jsme 5 minut čekaly na břehu, až se z třímetrových vln stanou dvoumetrové. V tu chvíli jsme nasadily sprinterské tempo a snažily se doběhnout co nejdále za místo, kde se lámou vlny. Pokud jsme si to špatně vypočítaly, tak nás to semlelo a ocitly jsme se někde na pláži obalené v písčitém trojobalu, ale pokud se povedlo, tak jsme se houpaly dvoumetrových vlnách nad pláží. Byly jsme pozorovat delfíny a želvy. Delfínů jsme viděly spoustu skákali nám u lodi, před lodí, plavali pod lodí, paráda a pak náš jeden kormidelník skočil zničehonic do vody, když se vynořil, tak držel želvu. Udělali jsme si s chuděrou pár fotek a pak jí samozřejmě pustili. Na další pokračování se můžete těšit od Zuzky!