III. Moje nové alter ego Maestra Frederika Kupidová

      Hned na začátek vysvětlím proč Frederika. Moje jméno (Hedvika) je pro většinu lidí v Mexicu nevyslovitelné, takže mi říkají Ervika, Evuka, Hej ty he..hedu.. heddd.. nebo místním ekvivalentem „edviches“. Při prvním hodině, když jsem se představila jako Hedvika, koukali na mě studenti jako bych na ně mluvila marťansky. Nezbylo mi tedy nic jiného, než přijmout jméno Frederika (holky mě takto představovaly během našeho cestování, nedbaje mých četných protestů, že prý je to rychlejší a snadnější) a ulehčit tak život sobě a ostatním. Maestra proto, ne proto, že bych se cítila jako maestra, ale pro to, že je to po Frederice nejčastější oslovení! A kupidová, protože sloužím jako spojka mezi Becanem a Valentínem a vozím sem a tam milostná psaníčka, co píšou moje studentky z Becanu mému studentovi z Valentínu a naopak.

Teď trochu vážně. Posledních 14 dní po návratu z hodin s dětmi z Becanu uvažuji stále častěji o výhodách tělesných trestů, skřipcích, palečnicích atp… Jak bych popsala děti z Becanu. Rozjívená parta hadů, která by děla cokoliv, jenom né se učit. Nezabírá na ně nic, to, že je bude bavit sedět v lavici a učit se, s tím jsem nepočítala, ale že nebudou zabírat ani hry v jednotlivcích, hry ve skupinách, běhací hry, sedací hry, skákací hry a ani pexeso. Minulou hodinu jsem na největšího „sígra“ už musela zakřičet ať „sklapne“ a nebo „vypadne“ z hodiny.  Když se neučíme tak jsou opravdu zlatí, baví se se mnou, půjčují si mobil a poslouchají písničky nebo hrají hry a jsou zlatí, ale jakmile se začneme učit, tak je to děs. Pravda je, ale že se to pomalu zlepšuje, poslední hodinu jsme už zvládli pracovat souvisle skoro hodinu a kontrolní test taky nedopadl úplně nejhůř, tak snad to bude mít stále vzestupnou tendenci. Přesto mám cukání v oku, když si vzpomenu, že mě to za dva dny čeká znovuJ. Ostatní třídy jsou skvělé. Dětská třída ve Valantínu je moje nejoblíbenější. Sice jsou to taky malí hadi, ale dají se zvládnout. A třída dospělých v Becanu. Všem je okolo 15 a víc, takže práce s nimi je příjemná a je s nimi zábava.

Peklo jménem Becan

Škola hrou ve Valentínu


Zuzka narušitelka mojí hodiny ve Valentínu

Co dál, měly jsme v hotelu další tarantuli, tentokrát jednou takovou co minule, naštěstí byla zase u Paty v pokoji. Také tu svádíme velkou bitvu s mravenci. Pokaždé, když zapomeneme nějaké jídlo venku do dne se k tomu místu vytvoří obrovský černý štrúdl mravenců. Taky máme více méně po celé délce stěny v kuchyni mraveniště, ale dneska jsme vyhlásily plynový útok Raydem, teď v napětí čekáme naproti útok.

Nezvaný host

Před třemi dny jsme konečně viděly krokodýla, který žije v laguně kousek od hotelu. Ležel asi 30 metrů od nás na druhé straně laguny. Bylo to trochu zklamání, jelikož měřil asi tak 1,5 až 2 metry. Se Zuzkou jsme si představovaly, že bude mít tak 4 a víc.

Chtěly jsme jet nakupovat do bezcelní zóny mezi Mexikem a Belize. Jaké však bylo naše překvapení, když po nás chtěly pas, který jsme samozřejmě neměly a poplatek 300 pesos za  vydání víza, který jsme samozřejmě platit nechtěly, takže nám nezbylo nic jiného než se otočit na „podpatku“ a zamířit zpět do Chetumalu. I tak jsme odjížděly s lehčí peněženkou a obavami jak za měsíc a půl zabalíme krosny.

II. Ze života učitelek

Co se týče našich rolí učitelek angličtiny, vesele to tady pokračuje dál. Hodně záleží na skupinách, například moje skupina dospělých ve Valentin Gómez Farias je strašně chytrá – říkáme jim Hujerovci J Stále se na něco vyptávají a myslím, že už časem budou zvládat základní konverzaci včetně minulého a budoucího času. Na druhou stranu v Zoh-Laguně jsou pěkní lotři. Během vyučování stále odbíhají, schovávají se a pokřikují na sebe. Už došlo i na moje rozčílení, ostrého zvýšení hlasu či zanechání studenta za zamčenými dveřmi. Výsledek - uklidnili se. Včera sem byla dost překvapená, když sem zjistila, že po 2 měsících angličtiny, nevědí, jak se řeknou základní zájmena. Po dvou hodinách vysvětlování a proscvičování, zadání domácího úkolu a další hodinu následného opakování mi nebyli schopní říct (ani když sem to 4x po sobě zopakovala) „It is“,v té chvíli sem cítila, jako bych měla po hodině odejít do cvokhausu a nebo minimálně ve snu odříkávat I, You, He, She, It.... Vysvětlujeme si to tím,  že pravděpodobně nemají o angličtinu tolik zájem, jelikož ostatní skupiny, viz Hujerovci, či v Xpujilu nebo Becanu jsou na tom daleko líp. Optimismus mě neopouští a pevně věřím, že se to zlepší! J

Ve Xpujilu mám jen 5 studentů (pokud prší, nepřijde nikdo), tak je to takové komornější a ještě to probíhá na velmi alternativní způsob – v polorozestavěném domku s dekorací kanystrů od benzínu, nářadí, pohozených odpadků, pobíhajících slepic a zaparkovaných polorozpadlých náklaďáků. Na druhou stranu si v menší počtu alespoň více procvičí angličtinu, což je primární J Kromě dospělých ve Valentín Gómez Farias se se všemi více méně opakuje nebo začíná od začatku (studenti se oproti Evině výuce dost obměnili - někdo přišel, někdo odešel apod.). Jelikož mám dva dny za sebou hodiny v Zoh-Laguně (což je 10 km džinglí tam a 10 km zpět v pozní podvečer), rozhodla sem se přespat tam ty dva dny v kanceláři. Hamaka – internet– koupelna bez sprchy jen s malým umyvadlem (můžete si dál domyslet, jak probíhá sprchování :) Ideál.

Změna oproti pobytu Evy a Jakuba. Noe, náš hlavní koordinátor, se z důvodu psaní diplomky, odstěhoval přes týden do Campeche (město cca 8 hodin jízdy od nás) a na víkend jezdí za námi, což trošku stěžuje komunikaci. Je to ale prý dočasné, takže s dalšími dobrovolníky snad bude 24 hodin v kuse ve Valentín Gómez Farias J

Ze života v Calakmulu

Krom toho, že sme tu jednoho dne potkali ve vedlejším pokoji tarantuli (a od té doby se sakra koukáme na záchodě kolem sebe J) a toho, že sem se vracívala z Zoh-Laguny skrz džungli skoro v noci, bez světla a bez signálu na mobilu, přežíváme naprosto v pořádku.

Minulý víkend jsme byli na ruinách v Becanu. Průvodce nám dělali dva studenti (Hujerovci), tak to bylo příjemné. Zhodnotili sme to jako druhá nejhezčí pyramida (po Teotihuacánu), pravděpodobně především z důvodu, že tam nebylo skoro ani živáčka a dalo se vyšplhat nahoru na pyramidu, kde byl krasný rozhled do dalekosahající zeleně korun stromů Calakmulské džungle…

Trošku hůře si tu zvykáme na mexickou nespolehlivost, jako například když sme se domluvili, že pojedeme poznat jak tancují Mexičani na discotéce, poté co nám na smsku nikdo z předem domluvených lidí neodpověděl, vzdali jsme to. Héďa z toho dostala na celý večer svůj stav velké trudomyslnosti (já sem si to vybrala, když sem byla naštvaná a utahaná z dětí v Zoh-Laguně a pak postupně tady přestávalo všechno fungovat).

Co se týče zábavy po večerech, nic moc. Budeme muset najít způsob, jak se zabavit a začlenit mezi mládež v Valentín Gómez Farias J Ještě, že tu máme naši Mexičanku Paty, se kterou je neskutečná sranda!

Co se týče naší španělštiny, s hrůzou sme zjistily, že se začínáme zhoršovat! Dáváme to za vinu tomu, že Paty najednou mluví strašně rychle a my si už začínáme uvědomovat naše chyby, tím pádem mluvíme pomaleji. Ale kdo ví?

              Učení zdar!

I. Náš nový domov Valentín Gómez Farías

Kde bydlíme: 

bydlíme v hotelu, který patří organizaci Productores forestráles de Calacmul (Fecebook - https://www.facebook.com/Productoresforestalescalakmulac?ref=ts&fref=ts ). V hotelu jsou 4 pokoje, dva z nich jsou stále obsazené členy organizace, v jednom přebývám já se Zuzkou a v druhém je v současné době studentka, která zde dělá svou diplomovou práci . Pokoje jsou prostorné, s vlastní koupelnu, postelí, větrákem (k nezaplacení), dvěma zásuvkami, v některých je stůl a skříň. Voda teče pouze studená dešťovka, kterou zachytávají v nádržích venku (nepitná), ale kdo by v tomhle vedru potřeboval teplou vodu. Je potřeba s ní šetřit, jelikož její zásoba je závislá na dešti, takže mimo období dešťů je tu s vodou dost problém. V kuchyni jsou dva vařiče, mikrovlna, lednice a samozřejmě i příbory, talíře atp.. Pitná voda se kupuje ve velkých barelech v místních obchodech. K jídlu si můžeme vzít víceméně cokoliv co najdeme v kuchyni, pokud něco chybí, tak se to koupí v obchodě (Organizace to zpětně proplatí) a nebo pokud to je něco velkého nebo nedostupného, tak se to řeší s Noem nebo s ostatními  členy organizace. Zatím si vaříme sami, ale někdy se vaří a jí hromadně s ostatními. Elektřina a wifi funguji celý den, ale už se stalo, že elektřina nešla skoro celý den. Signál na mobilu se občas musí hledat, ale většinou je.

Hotel, vedle hotelu je hned učebna AJ hned vedle učebny je kancelář Productores forestales de Calacmul

Náš přepychový pokoj

       Kuchyně 

Výuka: Na hodiny se dopravuje buďto pěšky, na kole, taxíkem nebo stopem.  Hodina s dětmi trvá cca 1,5 hodiny a s dospělými 1,5 – 2 hodiny. Jede se podle materiálu od United Vision. Hodiny jsou dost odlišné, protože všude se sejde jiná skupina lidí. Na některé baví skupinové aktivity, jiné samostatné atp… Já osobně jsem nadšená, většina dětí i dospělých má zájem se něco naučit, takže i když to je někdy trochu složitější je to zábava. Jak často máme hodiny se můžete podívat na obrázku dole.

 Můj pracovní týden, Zuzka má hodiny dost podobně

Doprava na hodinu do Zoh Laguny

Přibližná mapa rozmístění vesnic kde jsou hodiny a přibližné kilometry

Obchody: Gómez farías jsou 4 a jsou docela vybavené (Potraviny, pití, těstoviny, barva na vlasy, maso, sýry, takže skoro všechno.) v Xpujilu jsou dva „velké“ obchody o kterých vím a spousta menších. Dál tu je bankomat, lékárny, lékař, papírnictví a tiskárny, elektro, opravna kol, restaurace, prádelna (12 pesos/1kg oblečení) zkrátka všechno.

Lidé v Valentín Gomez Faría

Ze začátku trochu chladní, ale myslím, že si je a oni nás zamilují !!!!

Menší rada: Udělat večírek hned po příjezdu aby se  prolomily ledy :D