III. Moje nové alter ego Maestra Frederika Kupidová

      Hned na začátek vysvětlím proč Frederika. Moje jméno (Hedvika) je pro většinu lidí v Mexicu nevyslovitelné, takže mi říkají Ervika, Evuka, Hej ty he..hedu.. heddd.. nebo místním ekvivalentem „edviches“. Při prvním hodině, když jsem se představila jako Hedvika, koukali na mě studenti jako bych na ně mluvila marťansky. Nezbylo mi tedy nic jiného, než přijmout jméno Frederika (holky mě takto představovaly během našeho cestování, nedbaje mých četných protestů, že prý je to rychlejší a snadnější) a ulehčit tak život sobě a ostatním. Maestra proto, ne proto, že bych se cítila jako maestra, ale pro to, že je to po Frederice nejčastější oslovení! A kupidová, protože sloužím jako spojka mezi Becanem a Valentínem a vozím sem a tam milostná psaníčka, co píšou moje studentky z Becanu mému studentovi z Valentínu a naopak.

Teď trochu vážně. Posledních 14 dní po návratu z hodin s dětmi z Becanu uvažuji stále častěji o výhodách tělesných trestů, skřipcích, palečnicích atp… Jak bych popsala děti z Becanu. Rozjívená parta hadů, která by děla cokoliv, jenom né se učit. Nezabírá na ně nic, to, že je bude bavit sedět v lavici a učit se, s tím jsem nepočítala, ale že nebudou zabírat ani hry v jednotlivcích, hry ve skupinách, běhací hry, sedací hry, skákací hry a ani pexeso. Minulou hodinu jsem na největšího „sígra“ už musela zakřičet ať „sklapne“ a nebo „vypadne“ z hodiny.  Když se neučíme tak jsou opravdu zlatí, baví se se mnou, půjčují si mobil a poslouchají písničky nebo hrají hry a jsou zlatí, ale jakmile se začneme učit, tak je to děs. Pravda je, ale že se to pomalu zlepšuje, poslední hodinu jsme už zvládli pracovat souvisle skoro hodinu a kontrolní test taky nedopadl úplně nejhůř, tak snad to bude mít stále vzestupnou tendenci. Přesto mám cukání v oku, když si vzpomenu, že mě to za dva dny čeká znovuJ. Ostatní třídy jsou skvělé. Dětská třída ve Valantínu je moje nejoblíbenější. Sice jsou to taky malí hadi, ale dají se zvládnout. A třída dospělých v Becanu. Všem je okolo 15 a víc, takže práce s nimi je příjemná a je s nimi zábava.

Peklo jménem Becan

Škola hrou ve Valentínu


Zuzka narušitelka mojí hodiny ve Valentínu

Co dál, měly jsme v hotelu další tarantuli, tentokrát jednou takovou co minule, naštěstí byla zase u Paty v pokoji. Také tu svádíme velkou bitvu s mravenci. Pokaždé, když zapomeneme nějaké jídlo venku do dne se k tomu místu vytvoří obrovský černý štrúdl mravenců. Taky máme více méně po celé délce stěny v kuchyni mraveniště, ale dneska jsme vyhlásily plynový útok Raydem, teď v napětí čekáme naproti útok.

Nezvaný host

Před třemi dny jsme konečně viděly krokodýla, který žije v laguně kousek od hotelu. Ležel asi 30 metrů od nás na druhé straně laguny. Bylo to trochu zklamání, jelikož měřil asi tak 1,5 až 2 metry. Se Zuzkou jsme si představovaly, že bude mít tak 4 a víc.

Chtěly jsme jet nakupovat do bezcelní zóny mezi Mexikem a Belize. Jaké však bylo naše překvapení, když po nás chtěly pas, který jsme samozřejmě neměly a poplatek 300 pesos za  vydání víza, který jsme samozřejmě platit nechtěly, takže nám nezbylo nic jiného než se otočit na „podpatku“ a zamířit zpět do Chetumalu. I tak jsme odjížděly s lehčí peněženkou a obavami jak za měsíc a půl zabalíme krosny.